První a opomíjené
Moje eStránky byly mým prvním pokusem o vyjádření se a o publikování na webu. Odvaha? Nebo možná drzost? Když na to dnes zpětně nahlížím, nemůžu se rozhodnout, co mě tehdy k tomu vedlo.
Inspirací mi byl každopádně spolužák ze "základky" se kterým jsem se neviděla spousty let. Dalo by se říci, že se naše cesty rozešly v červnu 1968 před školou, kam jsme oba chodili. Mně odvál vítr nejprve na intr a pak jsem dobrovolně odešla ještě dál. Kam tehdy jeho zavál vítr, netuším.
Stejně tak netuším, kam zavál vítr mou spolužačku a vlastně nejlepší kamarádku ze školních let. S tou jsme zůstaly v kontaktu. Občas jsme se navštívily, byla jsem několikrát u ní, když se jí narodil syn. Ona byla na mé svatbě. Její muž se nejprve pustil do podnikání a pak se dal na politiku. Odstěhovali se kousek za Prahu, ale kontakt zůstal. Její muž se realizoval v politice, spal s odjištěnou pistolí a ani ho nevarovalo to, že se jim někdo dostal do bytu a na klice oběsil psa.
A pak? Nikdo neví proč a asi ani jak, ale do jejího jediného a vymodleného syna, kterému chybělo jen pár měsíců do osmnáctin, vjelo v plné rychlosti auto. Důsledky byly fatální.
Kamarádka opustila nemocnici, kde pracovala a odjela hodně daleko, kde se věnovala postiženým dětem. Pak se vrátila zpátky do bytu a té své nemocnice. Muž už byl jinde. Opustil byt, protože zdědil po svém otci jiný, který byl blíž jeho aktivitám. A kamarádka osaměla. Tehdy jsme spolu mluvily naposledy. Nevěděla co má dělat, na bytě, do kterého se vrátila, byly dluhy a ona neměla na jejich úhradu. Říkala, že čeká na manžela, aby se domluvili co a jak. A pak se ztratila ....
Dlouho jsem po ní pátrala, dokonce jsem písemně oslovila jejího manžela. Adresa, pod kterou publikoval své politické žvásty a kde měl i své fotky, byla v ten moment jedinou šancí, jak něco zjistit. Ten se zapřel. Sice mi odepsal, ale jako žena, které prý ten email patří.
Tehdy jsem založila stránku Spolužáků v naději, že se třeba kamarádka, je-li někde, ozve.
Neozvala se. Ozval se spolužák, o kterém jsem psala na začátku. A já si u jeho profilu všimla, že má své webové stránky. Psal na nich o svých cestách, o místech, která mi jsou milá. Vítr ho zavál k cestování, k udělání si kapitánského průkazu, opravňující ho k námořním plavbám. A já si tehdy řekla, že když to dokázal on, dokážu to taky.
A tehdy vznikly tyto stránky. Ano jsem jim nevěrná, bloguji někde jinde a sem občas nahlédnu, sporadicky napíšu pár řádek.
Ale i když jsou opomíjené, zůstanou navždy těmi prvními.