Podzimní nostalgie
... ale nic to nemění na tom, že podzim nemám ráda.
Je to totiž pro mě to úplně nejsmutnější období.
Coby člověk narozený v červenci, miluju léto. Krásné a prosluněné dny jsou kouzelné a neopakovatelné. Dokonce mi nevadí ani letní déšt'. Miluju kytky a přiznám se, že jich mám opravdu spoustu. Vozím si je ze svých cest po Evropě a vytvářím na zahradě středozemní vegetaci. Vozím si také kameny a moje zahrada je v létě připomínkou moře.
A pak přijde podzim ... a já musím ty moje rostliny zazimovat a nastěhovat do domu, kde začínají pomalu shazovat listí. Je to smutný pohled. Druhým důvodem, proč nemám podzim ráda, jsou zkracující se dny. Ranní vstávání do tmy, cesta do práce a když se vracím domů, začíná večer a den, jako by ani nebyl. Padající a všudepřítomné listí, které žene studený vítr, mi také náladu moc nezlepší. Nejhorší však je každoroční změna z letního na zimní - tedy středoevropský - čas. Nevím čím to je, ale já mnohem hůře snáším tu podzimní změnu času. Mám v sobě nějaký budík, který řídí moje tělo (já vím, odborníci tomu říkají biorytmus), takže já ve výsledku se budím stále podle letního času, což znamená o hodinu dříve. Ležím v posteli a intenzivně se snažím ještě na chviličku usnout. Počítám ovečky, přemýšlím o hezkých věcech a poslouchám, jak manžel spí. Ježišmarjá, jak já mu závidím. Spánek se nedostavuje a já vstávám a jako mátoha se chystám do práce. Z domova vyrážím za šera, denní světlo trávím v práci. Cestou domů pravidelně usínám v tramvaji a dospěla jsem už do stádia, kdy se mi zdají i sny. Domů přicházím zase za šera. A tenhle stav u mě trvá měsíc, než je jakž takž srovnám. Celý listopad vypadám jako zombie, kruhy pod očima, na kterých by se mohl houpat gymnasta a nálada pod psa.
Opravdu, nemám podzim ráda.